Po týdnu chronického neblogování a dvou příspěvcích z kategorie podívejte, co jsem to zase vybásnil snad opět přichází období větší pisálkovské aktivity - musím totiž zdokumentovat kultůrní události poslední doby, jichž jsem se dobrovolně a rád zúčastnil. Před sérií bombastických reportáží z Majálesu, Čarodějálesu, Kinoautomatolesu a několika dalších lesních porostů však přichází popis mého nejhoršího zážitku od doby, kdy na pradědečka spadl trabant. Udál se ve hvozdu uvedeném jako první a nazývá se Vypsaná fixa.
Na brněnský festival Majáles jsem dorazil v poměrně dobrém rozmaru–koneckonců jsem se jeho zásluhou nemusel hodinu mořit ve fyzice–těše se na přehršel kvalitních hudebních zážitků. Jedinou šmouhou na rozmanitém lajn-apu bylo podivné jméno “Vypsaná fixa,” znějící jako jméno pro cimbálovou skupinu vyčpělých osmdesátníků, pro něž byl posledním objevem na poli hudby Elvis Presley, ale teď je přestalo bavit hrát domino v domově pro seniory, naučili se dva tři akordy a vyžádali si od prapravnoučat moderně znějící název; říkal jsem si ale, že to dědoušci s tím cimbálem třeba docela roztočí, a rozhodl jsem se špunty do uší protentokrát nechat doma.
Byla to největší chyba mého života.
Jakmile zazněly první rozladěné tóny elektrické kytary značky Jolana, věděl jsem, že je zle. Můj dobrý rozmar byl zmařen takřka instantně a počal jsem se utápět v hlubokém splínu. To jsem ale nemohl tušit, že nejhorší šok mě čeká za několik vteřin: muž, který byl z nějakého důvodu nejblíže mikrofonu, jenž stál na pódiu (jak jsem zjistil později, lidé, kteří mají tu smůlu, že o něm někdy v životě slyšeli, mu říkají Márdi), ze sebe začal vydávat jakési disonantní zvuky, které dodávaly už tak hrůzné kakofonii zcela nový rozměr děsu. Má nálada tak klesla z bodu mrazu k absolutní nule.
Přeskočme teď hodinu “hraní” této nepoužitelné psací potřeby, ověnčenou nejméně čtyřmi přídavky (za které tímto proklínám organizátory Majálesu, jakož i jejich děti, vnuky a dalších šest pokolení), tedy mou představu pekla na zemi, a shrňme si celou tragédii, u níž nebyly žádné ztráty na životech hlášeny patrně jen proto, že už nebylo komu je hlásit. Stručně řečeno: Vypsaná fixa je nejhorší skupina ve vesmíru. Lidé by si měli uvědomit tři věci: set-top box se píše set-top box, horoskopy jsou absolutní snůška naprostých výmyslů a především, a to podtrhuji, Márdi neumí zpívat. Kdybych měl dlouhý vlasy, vypadal jako hipík v deliriu a vlastnil kytaru značky Jolana, mohl bych ho bez problémů nahradit a vsadím se, že výslednému zvuku by to pomohlo, neboť by mu pomohl i výbuch dynamitu doprovázený kvílením sirény; mezi další adepty na lepšího zpěváka Fyxané vipsy se řadí též Zdeněk Jelínek ze sexty našeho gymnázia, Eva nebo Vašek z uskupení Eva a Vašek, Anička Dajdou, Gustáv Husák a můj džungarský křeček. Každý jeden z těchto kandidátů by zaručil, ze skupina nebude své posluchačstvo uvádět do stavu, v němž si chtějí vlastnozubně uhryzat uši, udělat z nich provázky a uškrtit se na nich na nejbližším stánku s pivem.
Míval jsem dříve mnoho přání a tužeb: chtěl jsem být novinářem, mít basovou kytaru, hodné děvče a černobílé kotě, umět kreslit a hrát Tetris, podívat se na Star Wars a do Ameriky, rozumět teorii relativity a ženskému myšlení. Všechno to je pryč. Od života chci teď jedinou věc: nikdy, ani na jedinou vteřinu, neslyšet Vysrpsanou fixu.
“Mám sen. Sním o tom, že jednoho dne tento národ povstane, sním o tom, že procitne a Vypsané fixy nebude víc.” -Martin Luther King
Vymýšlím taky nápady na covery, které mi sice všichni zavrhnou, ale je hezké spekulovat, jak by to znělo v našem podání, případně ještě s překladem textu (kterého se “skromně” ujmu já, egoista s neuvěřitelným míněním o svém básnickém slepáku). Zatím mám šest:
