grflx

Tož nám opět začala škola. Čtvrťák se oproti očekávání naštěstí jeví jako relativně jednoduchá záležitost (tím spíš, jestli nakonec neodloží ty státní maturity), ovšem plná humoru okolo rozvrhů a podobných výmyslů moderního školství. Považte, přátelé (řekl Michal archaicky): v pondělí nám nadělili celotřídně na sedmou a pro jistotu hned dvě hodiny matematiky přímo za sebou. I přes podobně nechutné ranní termíny v úterý a středu je však matematika jediným těžkým údělem v celém harmonogramu, neboť sešity fyziky a chemie opustily naše šuplíky, budiž jim ohniště lehké, minulý rok. Zbytek ročníku tak bude proložen návštěvami bufetu, promyšlenými vtipy spolusedícího Radka a upřímným smíchem na adresu nedostatkem času vystresovaného zbytku F4, který se, bohužel pro ně, nachází o ročník níž.

Toliko ze zpravodajství.

Závěrem svého dopisu bych chtěl poukázat na aktualizované infromační stránky grflx? a Kdo je kdo, snadno proklikatelné panelem napravo. To aby se neřeklo, že jsem to dneska tak odflákl.

Konec prázdnin.

Včera jsem už podruhé uskutečnil akci Do školy nočním pěškobusem. Do našeho drahého ústavu jsem se vypravil už třicátého prvního srpna v osm večer, tedy asi o dvanáct hodin dřív, než bylo třeba, a s plánem dorazit tam velkou oklikou a pěšky. Následuje stručný časový přehled akce.

19:00. Vycházím z domu se záminkou přespání u Radka. V batohu mám pohorky, čehož promptně využívám a pln sil a zdravého optimismu vyrážím hromadnou dopravou na výchozí bod, líšeňský hřbitov.

20:00. Pouštím si Phish a vyrážím na cestu. O deset minut později zjišťuji, že jsem zapomněl nastavit správně GPS, vracím se a vyrážím znovu.

20:45. Sraz s akordeonistou Lounkem v nové Líšni. Dávám mu záhadnou igelitku, poslechnu si veselé historky ze světa počítačových her a jdu o čtvrť dál.

21:30. V Juliánově mě čeká spolusedící Radek. Cestou na Starou osadu řešíme, kdo se s kým vyspal, kdo viděl poslední díl Rodinných pout a kde je vlastně Carmen Sandiego.

22:00. Potkáváme opojené duo Evžen-Vilhelmína, které se od doby posledního blogpostu dalo dohromady, když se nikdo nedíval; Vilhelmína posléze odchází domů a zbývající trojice se odebírá na Lesnou.

23:00. S Evženem a Radkem probrány takové ty chlapské věci (pivo, ženský, fotbal, znáte to), načež Radek odjíždí domů a já s Evženem pokračujeme.

2:00. Technické muzeum; o tom se nemluví.

3:00. S Evženem probíráme zářnou budoucnost naší skupiny. Seznam písniček na první koncert takřka sestaven.

4:00. Kdesi u Bystrce; začínám si všímat, že v mých pohorkách jaksi chybí vložky. Všímání probíhá formou puchýřů.

4:45. Odysea po atmosférické staré dálnici, nakonec docházíme do Kohoutovic. Evžen si stěžuje na viditelnost Orionu.

5:45. Starý Lískovec a konečná osmé tramvaje. Puchýře se stávají neúnosnými a E. musí domů pro jakési sborové náčiníčko. Vyhlašujeme tedy slavnostně, byť předčasně, konec cesty a dobelháváme se do tramvaje. Doprovázím Evžena k jeho ubikaci a v mžiku oka se ocitám ve škole.

Celou událost je možno zhodnotit jako téměř zcela úspěšnou; z plánovaných necelých 40 km jsme zdolali zhruba 35. Příští rok plánujeme uskutečnit i třetí ročník pochodu, doufajíce, že tentokrát tam už konečně dojdeme. Bez puchýřů.

PS: Do školy jsem dorazil v 6:30 vida, že se tam naprosto nic nezměnilo. Podařilo se mi zhruba do osmi usnout, načež mě vzbudil spolužák, který se dostavil o dvě hodiny dřív, než měl, a začal mi vyprávět o svém neúspěchu při jakýchsi zkouškách. Holt nemůže být každý den posvícení.

Jako prakticky neustále stojím před obtížným problémem: jak sepsat pár odstavců o tom, co zajímavého se v mém jinak tuctovém životě událo, když se ve skutečnosti nestalo vůbec nic. A jako vždy se jej pokusím vyřešit pomocí originálních přídavných jmen a sofistikovaných slovních obratů. Tož:

Týden školy, obvykle nudný a převážně zbytečný, byl díky dobrodiní ministerstva školství, mládeže a vůbec zkrácen na pouhé tři dny - ňácí patnáctiletí výrostci totiž ve zdech našeho ústavu skládali hned nadvakrát přijímací zkoušky. (Osobně doufám, že se k nám nikdo nedostane - už tak je tam lidí jak protonů v bílkovině.) Ještě že nějaký prosíravý úředník stanovil dny přijímání na středu a pátek! Jinak bychom nemohli ve čtvrtek vidět rozjasněnou tvář matikářky Míčové, toho času zadávající příklady na druhý termín početní čtvrtletky. Celá akce byla zpestřena přítomností posluchačky, která ostentativně zabírala první lavici, otočená zády k vyučující, a se svým hrobovým úsměvem kontrolovala nebohé písemkopsavce a bonzovala na ně. Právě díky její upřímné asistenci jsem poctivě neopsal řešení úloh č. 1, 3 a 4 a s hrdostí sobě vlastní tak odevzdal pouze jednu čtvrtinu očekávaného výstupu. Juchajdá!

(Humorným zakončením příhody byl pak můj návrat na místo bydliště, kdy jsem, stoupaje po schodech k domovním dveřím, zahlédl jakousi ženštinu se psy a výrazem veselého zaměstnance brněnského krematoria. Ano, byla to ona posluchačka. Podle všeho se rozhodla nastěhovat se k nám do paneláku a ničit mi tak život po dalších několik let. Slovy mrtvého klasika - no to už kurňa není normální!)

Kvadratický čtvrtek se díkybohu záhy proměnil na značně lineární pátek. Za celý den se staly jen dvě věci: kolem druhé odpoledne jsem vlezl do jakési vysoké barabizny, ne nepodobné té naší, a zaklepal na dveře s nápisem Kadeřnictví Lucie. Následné události si příliš nepamatuju, vím jen, že jsem o půlhodinu později vyšel ven lehčí o sto čtyřicet korun a polovinu vlasů. (Vypadám teď trochu hranatě, ale snad si okolí zvykne.)

Dezorientován změnou hmotnosti jsem posléze zamířil na počtu, kde mi brýlatá paní u přepážky tři vnutila papírovou krabici z Velké Británie. Moje první pochybovačné myšlenky (”Proč mi proboha posílají z Anglie krabici?”) byly brzy zaplašeny, když jsem si vzpomněl, za co jsem před měsícem utratil poslední peníze - došla kniha o Bobu Dylanovi! Jakýsi ostrovní pisálek si dal totiž za úkol zdokumentovat všechny Bobovy písničky ve formě tištěného pětisetstránkového seznamu. Takový počin je samozřejmě naprostá zbytečnost, ale nějak se ten chudák uživit musí, takže jsme s Evženem vykopali záložní úspory a objednali jej (tedy ten počin). V tuto chvíli tudíž leží BobKniha rozečtená u mě na stole a čeká, až dopíšu tehle odstavec, aby mohla zase zaujmout mou pozornost. Její očekávání se právě naplňují.

(Tohle je jako za 20. dubna.)

No Petře! O čem mám teď jako psát plop?

Zajímalo by mě, čí opěrka budu letos. Ignis!

pois kaikki saasta mun päästä palakoon paha ajatus

dneska po mě chcete blognutí? ne. napíšu to ráno. a taky se musím učit chemii. tak zítra třeba dvakrát. a takhle to dopadá, když jdete qilce impregnovat

(prkna)

a pak ještě potkáte ve městě denču.

blbý kindrvajíčko!

jsem v pohodě - fákt, podle facebooku má sancho migrénu, tak to mu nezávidím - juchů! asi to zítra smažu

Měl jsem na dnešek nějaké náměty, ale vzhledem k tomu, že jsou všichni totálně mimo a i mně tak dochází inspirace, seznámím vás aspoň se svými velkolepými plány do budoucna!

• Zítřkem se uzavírá tzv. krizový rok, což v praxi znamená, že od prvního dubna (též výročí tohoto blogu) budu zase děsně awesome týpek, jako to bévávalo. (Zítra jdeme mimochodem s Evženem k Vilhelmíně. Natřít jí plot. No beze srandy!)
• 30. dubna se koná Čarodějáles, jednodenní hudební festival s P. Andělem v roli moderátora a s X. Baumaxou, T. nasazením a H. slíže v rolích vystupujících. Loni jsme se na místě museli zabavit prakticky sami s Evženem, zatímco Eulálie nedaleko navazovala přátelské vztahy s vysokoškoláky z Ostravy (nebo odkud to bylo) a Vilka trapně zůstala doma - letos tam ale budou úplně všichni, takže celá akce bude mnohem větší vopruz sranda! Přijde dokonce i můj oblíbený Vilhelmínin kamarád - samozřejmě z Líšně - jehož náplní dne bude 1. opít se a 2. sbalit co nejvíce holek. Proč ne, že
• Jako vždy mám i teď mnoho sporadicky uskutečnitelných nápadů v oblasti pisálkovství. Plánuju v prvé řadě napsat text k písni pro příležitost poslední hodiny chemie, který pak muzikálně zdatnější spolužáci zhudební, zahrají a zazpívají. Jestli se celá věc povede, určitě The Chemistry Song kopnu i sem. S chemií souvisí i můj další projekt¹:  série psaných příhod naší letité chemikářky Zory Jablonské² z jejích cest historií. Mezi návrhy na jednotlivé části patří například Zořina role v ukřižování J. Krista, Zora svádí bitvu na Bílé hoře či Zora svádí Napoleona. Z povídek by měl nakonec vzniknout velký historický román a zároveň humoristická učebnice alternativního dějepisu. V započetí práce mi brání už jen absolutní neznalost jakékoliv části lidských dějin.
• Čtu taky staré logy³ z ICQ a snažím se kromě nostalgicko-skeptického vzpomínání na krizový rok něco vyždímat jako materiál pro další plop a taky pro plánovaný scénář telenovely argentinského typu ze školního prostředí, Špenát. Až Evžen vyštuduje tu svou režiséristiku, všechno to natočí a bude to trhák.
• A mé plány do budoucnosti nejbližší? Inu, jdu spát.

1. ”Projekt” je možná moc silné slovo. Spíš “položka v seznamu Co dělat, až se budu naprosto katastrofálně nudit”. [↩]
2. To je samozřejmě pseudonym; ve skutečnosti se jmenuje Jiřina Mundlová. [↩]
3. Ajťácký název pro historie. Člověk pak vypadá hrozně chytře. [↩]

…to je téma, které mi navrhla pro dnešní blogpost jedna z mých čtenářek, slečna Vilhelmína B. z Brna-Líšně. Zprvu jsem naprosto neměl ponětí, co o takovém komplexním jevu jako absolutní laik vykoumat - jednou budu ale (možná) novinář, kurňa, tak musím být schopnej napsat cokoliv o čemkoliv! S nefalšovaným nadšením jsem se tedy vrhl do výzkumu dané oblasti.

První krok je jasný: zjistit, co je vlastně to endoplazmatické retikulum. Mám matný pocit, že se jedná o cosi biologického; v hodinách biologie ale převážně spím, kreslím nebo bodám Radka do zad relativně ostrou tužkou,  proto musím pro bližší informace použít internet - konkrétně mou oblíbenou Wikipedii. S nevolí se přesouvám z článku o diskografii Phish na stránku, kterou potřebuji, a dozvídám se o jakejchsi cisternách. Zjednodušeně řečeno je tedy endoplazmatické retikulum vlastně taková cisterna. Z pojednání o cisternách se pak sice nedozvídám datum jejich objevu, ale to, že k jejich rozšíření došlo na konci 19. století v souvislosti s výstavbou železnic; to bude pro účely našeho výzkumu stačit.

A teď k tomu školství v jihozápadní Americe. Co je vlastně jihozápadní Amerika? Nabízí se dvojí výklad: západní část Jižní Ameriky a jihozápad Spojených států. S problémem opět pomáhá Wikipedie - článek je jen o tom druhém, Vilka tedy musela logicky myslet právě část USA. Jediný cool stát na tomto území je vzhledem k výskytu Terminátora Kalifornie, zaměřme se tedy na ni.

Z jiného článku na Wikipedii zjišťujeme, že školství v Kalifornii je na poměrně vysoké úrovni, jistě právě díky nahrazení filosofie škola hrou modernější hasta la vista, bejby. Víme, že cisterny jsou nezbytné pro přepravu železnicí. Dopravují se ale kalifornští studenti do svých škol vlaky? Téměř jistě ne. V celých Spojených státech je rozmístění základních a středních škol navrženo tak, aby byla každá z nich snadno dostupná automobilovou dopravou - zprvu pro rodiče, kteří žáky vozí, později pro žáky samotné. Vysoké školy a univerzity zase užívají sytému kampusů, které jsou v jejich těsné blízkosti a kde je ubytována drtivá většina studentů - ti se tak po areálu nejčastěji pohybují pěšky a vlaková doprava je zcela vyloučena.

Po zjištění všech dostupných faktů tedy zbývá pouze finální analýza. S čistým svědomím a plným vědomím mohu konstatovat, že dopad objevu endoplazmatického retikula na školství v jihozápadní Americe je prakticky nulový.

Na slyšenou!

Ty vole! Od středy každej den blogpost! Hustý.