Archive for the ‘Finština’ Category

Tři slůvka

Saturday, April 25th, 2009

Když je to jaro, proč si nepřeložit další finskou písničku! Tentokrát je to Kolme pientä sanaa (Tři slůvka) od mého oblíbeného Fina Isma Alanka. Ten se na tamější scéně pohybuje už téměř třicet let a prošel mnoha hudebními obdobími; tenhle pozitivní láfsong vznikl v době jeho experimentů se syntetizéry, smyčkami bicích a podobnými elektronickými pitominkami. Můj překlad je mírně selektivní.


létající talíř
křehké sklo
hořící motýl
proudící fantazie
jasná chuť
ocelový třes
odfouknutá
blízký přítel
na gilotině
v nočních můrách
oběť
horečka
extáze
jediná
pravá
teď, teď, teď

tři důležitá slůvka, hledáš-li odpověď

křičí a líbá
zbožňuje štěstí
padá a bojuje
je čtyřbarvoslepost
třioký ptáček
zírající ulice
pohádka stoupá z knihy
báječný život
poblázňuje
vládne

tři důležitá slůvka, hledáš-li odpověď


(Tohle je jako za 18. dubna.)

Předpokoj

Thursday, April 9th, 2009

Úvodem svého dopisu bych se chtěl omluvit za neplánované snížení četnosti příspěvků na grflxe, ale tak to holt dopadá, když každej den někde chlastáte a chodíte domů kolem druhé v noci. Anyway! Pro nedostatek aktuálního materiálu něco trapně vylovím ze svých bezedných archivů. Je to překlad povídkopísničky ve volném verši Välitila (Předpokoj) od finského písničkáře Kauko Röyhky. Ten je u nich na severu známý hlavně kvuli svým textům, většinou plným kvalitní finské melancholie. Ani Välitila není výjimkou - snad ji oceníte i přesto, že jsem známý především svými mizernými překlady. Originál si můžete poslechnout na mých stránkách.


Bez tebe nevím, kde jsem,
bez tebe jsem ztracený
jako divoké zvíře na rušné cestě
nebo jako velryba vyplavená na břeh.

Včera jsem se šel podívat, co najdu
v barech a klubech.
Brzy jsem zjištil, že všechny stoly
jsou plné úplně cizích lidí.

Někdo přišel zeptat se, jestli koupím noviny
někdo jiný vyžebral zapalovač.
Pomyslel jsem si, že už odejdu,
jen napřed dopiju pivo.

Pak se odněkud objevily dvě ženy.
Všiml jsem si, že na mě mluví.
Jedna řekla: “Odněkud tě znám.”
Na to já: “To opravdu ne.”

Ale ona trvala na svém a prosila mě,
abych s ní a kamarádkou šel jinam.
Bylo mi to jedno, nebyl tam nikdo
jiný, s kým bych mohl mluvit.

Vzali jsme si taxi, odjeli do jiné čtvrti.

Žena se zeptala, jestli si dám víno nebo pivo.
Řekl jsem: “Nejradši snad kávu.”
Ta druhá žena zapnula televizi, dávali pořad,
kde se mluvilo jakýmsi jazykem, možná rumunsky.

Žena chtěla vzpomínat na mrtvou sestru.
Ta druhá žena si sundala paruku.
Sestra umřela dřív, než se žena narodila
ale stejně jí tolik chyběla.

Začala plakat, snažil jsem se říct něco
vhodně utěšujícího.
Řekl jsem: “Možná jsme se ani my nenarodili.”
Žena se zeptala: “Co tím myslíš?”

Řekl jsem, že nevím, ale někdy se cítím,
jako bych byl v nějakém předpokoji,
čekal na něco, co by mělo začít
nějaká hra nebo show.

“Jsi vážně divný, nemám tě ráda.”
Řekl jsem: “Promiň, nejlepší bude, když půjdu.”
Ale ta druhá žena, která sledovala televizi,
řekla, že jsem ok.

“Můžeš jit se mnou do mého pokoje.”
Řekl jsem: “Ok, půjdeme?”
Pak ta první žena začala zase plakat
a ta druhá řekla: “Nevšímej si jí.”

Potom jsme šli chodbami,
viděl jsem mnoho prázdných místností,
prázdných oken a kolonád,
nemohl jsem už jít zpátky.

Ženin pokoj byla jedna z těch velkých místností,
v jeho rohu jen tak matrace.
Zeptal jsem se: “Můžeš zavřít okno?
Je tu studený průvan.”

Žena se zeptala, co si myslím o jejích vlasech.
Řekl jsem: “Jsou docela chlapecké.”
Žena řekla: “No, to pak budeš asi homouš.”
Bylo mi to jedno.

Žena řekla: “Neodcházej, než se vrátím.”
Potom se někam vytratila.
Mrznul jsem, šel jsem hledat to okno,
ze kterého foukal tak studený průvan.

Našel jsem to okno a vyhlédnul jsem dolů na ulici,
která vypadala jako poušť
a já nepoznal město, ve kterém jsem byl,
ale věděl jsem, že leží na mapě.

Zavřel jsem to okno a jeho sklo
ukázalo můj odraz:
chudý, černý muž daleko od domova
přišel z daleké Afriky.

Bez tebe nevím, kde jsem,
bez tebe jsem ztracený
jako divoké zvíře na rušné cestě
nebo jako velryba vyplavená na břeh.


Dobrý, co?

Aleluja! Ocel. (?!)

Wednesday, April 2nd, 2008

Ti z vás, kteří mě znají déle než pět minut, pravděpodobně ví o mém přinejmenším divném hudebním vkusu (aneb jak to vyjádřil můj spolusedící, “ty ale posloucháš strašné sračky”). Nějakým záhadným způsobem jsem se totiž dostal k Finsku, Finům a finštině a tím i k tamní hudbě, v níž je většinou poznat vliv neustálé konzumace alkoholu a častých útoků ledních medvědů. Pravým skvostem mezi finskými alby - a mým jednoznačně nejoblíbenějším počinem jakýchkoliv Finů - je Toppatakkeja ja Toledon terästä (aneb Prošívané bundy a toledská ocel), čtrnáct let staré dílo tehdy mladé skupiny YUP, která, jako většina finských skupin, postupně přešla od svých hárdkórpunkových počátků, kdy si přáli především smrt Kylie Minogue, k poprockovým slaďákům o lásce, smrti, alkoholismu a ledních medvědech.

Ocel v bezmála jedenácti písních vypráví absurdní příběh neznámého finského městečka, ve kterém hodný zpívající detektiv bojuje proti zlému majiteli masokombinátu a jeho věrné rodině. Text, o jehož překlad do češtiny se už nějakou dobu snažím, je zajímavý především tím, že nedává smysl, jak mi předem oznámil na překladu se mnou spolupracující Fin, čímž však nevědomky mou snahu ještě znásobil. Autorem textu i části hudby je člen skupiny YUP Jarkko Martikainen, který od té doby prodělal změnu z drsného punkera na usedlého bohéma, přestal kouřit a pít, nechal si narůst plnovous, sehnal si akustickou kytaru a začal zpívat o tom, jak to bude všechno pěkné, až budeme staří (na což se rozhodně těším). Jeho používání nářečí, zastaralých výrazů a kreativně nesrozumitelný přístup ke gramatice činí překlad bez pomoci školeného Fina prakticky nemožným a i on sám si s některými verši neví rady. O to větší je však poté jeho spokojenost nad tím, že přeložený text skutečně nedává smysl.

Protože se v hudební kritice orientuji jako ryba v závodní cyklistice, nedokážu objektivně posoudit hudební náplň alba. Za sebe ale musím říct, že na něm není jediná skladba, která by se mi nelíbila nebo kterou bych při poslechu přeskakoval, což se doteď podařilo pouze Šmoulům s jejich nepřekonaným albem Šmouléro. Od první Dívky, kterou miluji, kde si hlavní hrdina detektiv Henri mění s čistými úmysly špinavé povlečení, po poslední Nebeské magistry, kdy je mrtev v mokrém tričku nemilosrdně hodnocen římskými císaři, je Ocel prostě skvělá a obětoval bych za ni i dvě cédéčka z diskografie Karla Gotta, kdyby to bylo třeba.

Chcete-li, Ocel si kupte nebo stáhněte (ale nikomu o tom neříkejte) - hlavně si mi potom nechoďte stěžovat. za svůj vkus nemůžu.