Po krátké pauze se opět vracím k psaní svých nesmírně inteligentních komentářů - tentokrát si vezmu za cíl jednu z českých letních hudebních sešlostí, a sice festival v Trutnově, poeticky nazvaný Festival Trutnov. Na letošní, už 18. (podle brožurky, ač na webu se chlubí 21.) ročník, se přijelo mezi 21. a 24. srpnem opít a zkouřit více než 20 000 lidí, včetně exprezidenta Havla a exvinnetoua Brice. Měl jsem tu čest tuto nadrozměrnou veselost navštívit i se svou v Líšni bydlící (mluví samo za sebe) kamarádkou. Protože jsem jaksi pozapomněl poreferovat o brněnském Čarodějálesu, jak jsem slíbíl, jal jsem se aspoň zhodnotit tenhle Východočeský Woodstock (další z kreativních přezdívek festivalu).
Po řádné psychické přípravě, koupi batohů, vypůjčení stanu od mé hipísácké babičky a zařízení lístků a podobných zbytečností nastalo konečně osudné datum odjezdu. I vyrazili jsme. Cesta autobusem zkrácená luštěním křížovek nás dovedla ku trutnovskému nádraží a po hodině bloudění a následném zavržení mého orientačního smyslu jsme dorazili do stanového městečka. Tak zapíchli jsme stan vedle známých z Brna (tedy, já je neznal, kamarádka ano) a vydali se na průzkům areálu.
Samotný stanovací prostor byl velkej. Byli jsme docela blízko průchodu ke scénám, ale i tak nám vždycky trvalo pět až deset minut, než jsme se dostali od stanu ke stage, déle pod vlivem tmy či různých látek; navíc byly stany na sebe takřka nalepené a klopýtání přes ně se docela brzy omrzelo. Lidem dál od scén jsem opravdu nezáviděl.
V “hlavním” prostoru byly čtyři scény/stage: skvěle vyřešená hlavní, svažující se s lavičkami a s kotlem dole; druhá na velkém trávníku; nepoužitelná “pub stage”, kde člověk na dění prakticky neviděl, pokud si nestoupnul na nějakou lavičku, kde ovšem poté musel čelit rozmanitým nadávkám zanímstojících; a scéna Hare Krishna, podobná pub stage, ale s mnohem více lavičkami, na které si lidé dokonce sedali, takže bylo překvapivě vidět i dopředu. Po okolí byly rozházené stánky s občerstvením, boudy aktivistů všeho druhu (byl jsem donucen podepsat dvě petice) a vyprazdňovny populární korporace Toi Toi. Dvěma slovy krása.
Následuje suchý popis viděného tyjátru s občasnými šťavnatými zážitky. Hosana.
Missa Karel Kryl revival. Čtvrtek byl zahajovací, takže všechno dění probíhalo pouze na hlavní stage. První skupina začala hrát v sedm večer, jak napovídá jméno, šlo o předělané písničky Karla Kryla, bohužel zpívané naprosto nevhodným hlasem. Nuda.
Čankišou. Po hodině a čtvrt nefalšované písničkářské zábavy přišli Čankišou, zajímavá směsice world music z Brna s nově zhublým zpěvákem (byl nesmírně tlustý; teď už je jen hodně tlustý). Zpívají vymyšleným zajímavě znějícím jazykem a dokáží to na pódiu celkem rozjet - snad nejlepší čtvrteční skupina.
The Subways. Průměrný punk rock z Británie; trojčlenná skupina s pěknou basistkou, naneštěstí s hlasem spíš pro pop než pro punk. Většinou však zpíval kytarista, a dobře; celkově to zázrak nebyl, ale hráli minimálně slušně.
Voodoo Glow Skulls. Půlnoční ska/punk/metalový nářez z jů es ej. Na to, jak do toho mlátili, neměl výsledek skoro žádnou melodii; ani bych ale neřekl, ze se nějak výrazně čekala, takže dojem zkažen nebyl.
Evolution Dejavu. Další den ve dvě se už program rozběhl naplno; první na hlavní stage byla skupina Evolution Dejavu, kterou jsem určitě viděl, ale naprosto si ji nepamatuju, takže určitě za nic nestála 
Shoenfelt. Jakýsi Brit s českou doprovodnou skupinou, údajně český Nick Cave. Nemohl jsem posoudit, neboť skupina byla tak blbě nazvučená, že zpěvák nebyl prakticky slyšet. Šel jsem radši na pizzu.
Majerovy brzdové tabulky. Skupina, kterou jsem chtěl vidět už kvuli jménu. Šlo o jakýsi keltský folk se zpěvačkou z Hradišťanu; nijak zvlášť mě nechytli, ale špatní rozhodně nebyli.
Smola a hrušky. Po Tabulkách jsem se přesunul na druhou stage s neuvěřitelně neschopným uvaděčem (myslím, že sám bych dokázal uvádět líp, a to jsem samozřejmě přirozeně skromný), který vyblekotal cosi o slovenském reggae/ska. Pohodová skupina na poslech, ostatně jako jakékoliv reggae. Prý si to ale člověk mnohem víc užije zhulený.
NVÚ. Čistý punk. Spolunávštěvnice si vepředu kvalitně zaskákala, mě tři akordy pořád dokola a nasrané texty bohužel tolik nelákaly; na svůj žánr ale hodně dobří.
Jaksi taksi. Pro změnu punk, tentokrát však mnohem víc popový. Jednu písničku jsem dokonce odkudsi znal, první na festivalu! Stejně jako Smola dobří na poslech, ale nijak výrazně nechytnou.
Michal Prokop & Framus Five. Na hlavním pódiu mě čekala první trutnovská bomba: Michal Prokop se svou skupinou. Jeho písničky jsem předtím neznal, jeho obličej snad z jeho talkshow na dvojce, ale okamžitě mě chytly; Prokop má skvělý hlas, jeho skupina ohromnou energii a texty, které zpívá, chytré a zajímavé. Jeho necelá hodina byla první na festivalu, kterou jsem si doopravdu užil. (Doma jsem pak našel jeho album z roku 1984 a řekl bych, že je o něco lepší naživo. Třeba se stářím lepší, narozdíl od Boba Dylana.)
Pozdrav rudého bratra. Přijel se na nás podívat Pierre Brice! Představitel toť Vinnetoua, indiánského hrdiny mnoha filmů, z nichž jsem ani jeden neviděl. Po Prokopovi jsem sice měl naspěch na druhou stage na Buty, ale řekl jsem si, že toho Francouze přece musím vidět. Stálo to za to: napřed na plátno pustili ukázku z jednoho z filmů, pak na pódium pustili herce samotného, načež mu přítomných deset tisíc čumilů začalo spontánně tleskat. Nehledě na to, že čumilové by tleskali i Miloši Zemanovi, kdyby ho dostrkali z Vysočiny do Trutnova, se přítomný umělec dojal k slzám a dlouho hledal slova díků k davu. První sentimentální chvilka na festivalu.
Buty. Dvouapůlhodinový koncert mých oblíbených ostravských mjůzyčnů jsem naštěstí stihl a dokonce jsem se protlačil do druhé řady. Po zvukové zkoušce oznamili svůj záměr: ďábelský plán s krycím názvem Jukebox, jenž možno shrnout jako “zahrajeme, co si kdo zařve”. Překvapivě to fungovalo skvěle a koncert But byl jeden z nejlepších na festivalu. Protože se hrály i méně známé písničky, skupina dostávala prostor k improvizaci, která dělala dobře jim i publiku, hráli obecně rockovější verze kusů než na deskách (třeba Malinkého ptáčka) a úžasná byla předposlední Vrána, kterou oproti očekavaní diváků začal Radek Pastrňák místo zpěvu tak trochu metalově vyřvávat. Po vytleskaném Krtkovi začalo mírně pršet, takže jsem oproti původnímu plánu oželel Slet bubeníků a šel spát.
Lázně a sprchy pana Háska. To není hudební skupina, ale krycí název našeho zážitku ze sobotního rána. Líšeňské děvče, hnané touhou po čistotě, rozhodlo o přesunu do sprch. Sprchovací prostor v areálu (velká zelená krabice) byl však obležen netrpělivou frontou, a proto jsme se rozhodli využít v brožurce nabízenou alternativu: Lázně a sprchy pana Háska! Za pouhých patnáct korun českých nám byl nabídnut nevídaný očistný zážitek, na který budeme ještě dlouho vzpomínat. Já na něj vzpomínat budu.
Samotné “lázně a sprchy” byly vlastně sprchy k tělocvičným šatnám nedaleké základní školy. K budově jsme došli, zjistivše, že fronta je zcela stejně dlouhá jako na zelenou piksli; řekli jsme si však, že to za toho Háska stojí, a vrhli jsme se zabrat místo. Po patnácti minutách jsme došli na řadu a “nevídaný zážitek” začal: zaplatil jsem potřebné oběživo a vstoupil do šatny plné nahých lidí s těmi špatnými kousky; nejsem však přecitlivělý, proto jsem se přidal k jejich textilnímu stavu a vrhl se do právě vyprázdněné sprchy. Tam mne ale čekalo nemilé překvapení: netekla teplá voda. Během asi pěti vteřin navíc před sprchu (bez jakýchkoliv závěsů) přišli dva obnaženci a netrpělivě mě počali sledovat, a to už mi dělalo mírné problémy. Celkově jsem tedy ve sprše strávil asi třicet sekund, o moc čistější jsem se necítil a ze vzniklého traumatu jsem ani nebyl schopen jasně se naskýtající narážky na kamarádčino “mně nevadí, když se na mě někdo dívá”. Skvěle zahájený den!
Totální nasazení. Organizátory zřejmě napadlo, že je na festivalu málo punk rocku, a proto pozvali i tohle čtyřčlenné uskupení. Spolustanující o něm básnila a nakonec měla pravdu: Nasazení bylo z přehršle tříakordovek na festivalu možná nejlepší. Škoda, že jsem je viděl poměrně zdálky.
Setkání a debata s Vinnetouem. Na Hare Krishna scéně na pár hodin přerušili svoje nekonečné variace na háre háre a dali prostor Pierru Briceovi, který zdravil Trutnov už o den dříve; naštěstí zde bylo o poznání méně lidí, takže jsme měli možnost vidět (a slyšet) herce i zblízka. Ukázal se jako charismatický, vtipný a na svůj věk skvěle vypadající, a dostal polštář. Příjemný hodinový odpočinek od hudby.
E!E. Druhá stage o hodinu později a, hádejte co, punk! Trochu slabší než Nasazení, ale v tomhle žánru není nic špatné, že?
Hever & vazelína. Moje první střetnutí s nešťastnou pub stage (viz výše), a hned s vysoce alternativní skupinou undergroundových dědků vedených Ivanem Magorem Jirousem a notnou dávkou alkoholu. Zůstal jsem na dvě “skladby”, spočívajících v mlácení cyklistickou pumpičkou, foukání do kvákadla, hře na odpojenou elektrickou kytaru a pod., a zmaten jsem odešel - naštěstí včas, neboť podle dodaných informací se Magor zhruba v polovině produkce zcela svlékl.
Robert Křesťan, Tony Trischka & Druhá tráva. O Křesťanovi jsem věděl jen to, že přezpíval několik písní Boba Dylana; stačilo to ale na to, abych se místo další punkové skupiny šel podívat na něj. Druhá tráva, jeho doprovodná skupina, byla skvěle sehraná a zvlášť se mi líbil hráč na dobro (což je nástroj vypadající jako kytara, ale se zvláštním způsobem hraní; však si to na těch internetech najděte); první půlku setu zpíval Křesťan svoje písničky a dylanovky, které byly k nepoznání od originálů a celkově poměrně nezajímavé; na druhou však nastoupil fantastický banjista Tony Trischka a koncertu dodal šťávu. Celkově to určitě stálo za víc než Ste debili nebo jak se ti pankáči na druhé scéně jmenovali.
-123 min. Viděl jsem, nevzpomínám si.
Debata a setkání s náčelníkem. Další debata, tentokrát s “náčelníkem” festivalu Václavem Havlem; bohužel v Pub stage, takže jsem expolitika zahlédl asi na dvě vteřiny ve svém pokusu o skok, a neslyšel takřka vůbec. Zůstal jsem jen pár minut.
Esther & Howard. Britské kytarové duo pro nás doplněné o cellistku Eddie. Zvuková zkouška jim bohužel zabrala zhruba půl hodiny (poněkud nepochopitelné, se třemi nástroji) a proto stihli zahrát jen asi čtyři ze svých folkových love songs. Nejatraktivnější záležitostí na koncertu byla cellistka.
Rudolf Pellar. Na inzerovaného “nestárnoucího bohéma s hlasem Toma Waitse” jsem se nemohl nezajít podívat, skutečnost však popisu zdaleka neodpovídala: Pellar je zhruba osmdesátiletý pán s hlasem zcela průměrným, zpívající za doprovodu klavíru hodně staře znějící šansony. Navíc předpokládal obeznámenost průměrně zhruba dvacetiletého publika s jeho peckami (”tuhle jistě všichni znáte!” - neznali). Vytvořená uspávající atmosféra volala po solené kukuřici, na voláni jsem tedy odpověděl.
Spiklenci - společné skupinové foto. Další festivalová ptákovina - našel jsem kamarádku a známé, dali jsme se dohromady a s asi deseti tisíci dalšími trhnuli rekord v české skupinové fotografii. Vepředu seděl Havel a organizátoři, vzadu řady běžných smrtelníků. Fotka bohužel ještě není na internetu, ale slíbili ji ve vysokém rozlišení, tak se možná i najdeme.
Kale. Cikánská hudba, skupina známá doprovázením Věry Bílé. Sama moc nezaujala, ale hudba byla ideální jako “podkres” - sednuli jsme si dál od pódia a povídali.
Garage. Nejhorší skupina na festivalu. Údajná post-undergroundová legenda spočívala v podprůměrné rockové skupině a “frontmanovi”, který si stoupnul do pozoru před mikrofon a pomalu oddrmoloval své texty (patrně mu nadměrné užívání zakázaných látek deformovalo schopnost zpěvu). Z nějakého důvodu se to lidem líbílo. Nám ne.
Burana Orffchester & Fanfare Transilvania. Všemožná dechovková směska, od Izraele přes Balkán po Moravu. Oddechová kapela, sledoval jsem v pizzou v ruce.
Jiří Schmitzer. Další festivalová bomba! Jiří Schmitzer má úžasný hlas, obrovské charisma a jeho akustická kytara nějakým zázrakem zní jako celá rocková skupina. Bez jakokoliv doprovodu na židli v kabátě a čepici uprostřed hlavního pódia strhl v tu dobu téměř dvacetitisícové publikum, čekající na americké metalisty Soulfly (na kterých jsem nebyl, ale jejich frontman prý o Schmitzerovi prohlásil, že obdivuje, jak může tolik lidí tak nadšeně sledovat jednoho člověka). Schmitzer byl pro mě vrcholem dne a přestože mnohokrát říkal, že některé části jeho písniček na kytaru prostě neuhraje, doufám, že příští rok přijede opět sólo - v tom je totiž to kouzlo.
Záviš. Po strhujícím Schmitzerovi jsem se byl podívat do Pub stage na kytaristu zcela jiného ražení, “knížete pornofolku” známeho jako Záviš. Ač jsem zezadu mnoho neviděl, jeho neuvěřitelně sprosté písníčky si zpívali téměř všichni a i já jsem si říkal, že na jeho já si nechám vytetovat piču na čelo nějakým zvláštním způsobem něco je. Po tomhle psychedelickém zážitku se opakovala situace ze včerejška, začalo pršet a já se šel místo tří dalších skupin věnovat spací aktivitě.
Prague Ska Conspiracy. V neděli jsem ráno vynechal pár koncertů a šel radši nakoupit, proto jsem jako první viděl až tohle ska uskupení, hrající kolem poledne na druhé stage. Proti jiným českým ska skupinám spíš slabší průměr.
Vladimír Mišík & ETC. Další z českých rockových veteránů, hrající na hlavní stage místo bratři Ebenů, kteří přijeli později, a jeden z mých trutnovských objevů: přesvědčil jsem se, že i za totality vznikal slušný rock, a doma jsem pak našel jeho cédéčko, které stojí za to stejně jako jeho koncerty - pecka Všichni kouříme marihuanu opravdu atmosféru vystihla.
Dukla Vozovna. Při přechodu na druhou stage jsem se v očekávání mých oblíbených Ebenů nacpal do první řady, kde jsem se statečně držel další tři hodiny. Dukla je rock trochu podobný Třem sestrám, ale se zvukem založeným na dvou harmonikách (tahacích, ne foukacích). Hodně originální a docela dobré, jeden z harmonikářů (mimochodem samouků) vypadal navíc jako naprostý blázen, což se do trutnovského prostředí ideálně hodilo 
K. C. McKanzie. Americká tradiční folkařka-kytaristka doprovázená basistou a banjistou-bubeníkem. Koncert by byl jen průměrný folk, nebýt banjisty s vizáží Skota, trochu připomínajícího Hugha Laurieho, který dění ozvláštňoval svými trhlými nápady a divnými nástroji (nožní tamburína nebo kladivo a dlažební kostka). Výsledek byl tak celkem příjemný.
Bratři Ebenové. Na ty jsem se předem těšil nejvíc; stálo to za to. Marek Eben s bratry a doprovodnou skupinou se dočkal bouřlivého potlesku i uprostřed písní (třeba v posledním verši Folklorečku nebo při jeho “shit” v Houstonu) a nebýt hyperaktivních bedňáků, vrhnuvších se takřka okamžitě na aparaturu, dočkali bychom se i druhého přídavku. Ebenové bodovali i mezi přítomnými pankáči a podobnými alternativci a pro mě znamenali zážitek dne.
Psí vojáci. Po zběžné kontrole programu jsem na celý zbytek dne a tedy i programu odešel na hlavní stage, kde se nějakým zázrakem vytvořilo místo přímo uprostřed první řady, a já tak měl možnost nezapomenutelného výhledu. První vyhlížení byli undergroundoví PV s klavíristou Filipem Topolem a doprovodnou basou a bicími. Na jejich pověst jsem čekal trochu víc - texty, údajně přivádějící mnoho lidí k hlubokým emočním stavům, mne tak nějak míjely (”Mám černý sedlo a bílý řídítka / špatně skončíš, říkala mi maminka“?); Topol byl nicméně jako klavírista skvělý.
Tleskač. Plzeňské jedenáctičlenné “ska z Česka”, které jsem už viděl v březnu a na jejich trutnovský koncert jsem se těšil; nakonec jsem si je z první řady užil mnohem víc než v tlačenici na brněnské Musilce. Snad nejpotrhlejší ska skupina na festivalu, moment, kdy frontman uprostřed písně navrhnul zpěvačce “ukaž kozy!” a ta mu posléze zabavila mikrofon, se bude těžko zapomínat.
Monkey Business. Po Tleskači výhled na pódium zakryla plachta a proběhla zhruba půlhodinová zvuková zkouška, načež se zjevili známí Monkey Business. Ač mi jejich hudba přisla přiliš elektronická (taky měli dva členy za synťákama), stejně jako Tleskač se na pódiu dovedli hodně rozjet, Ruppert plival oheň (díky své pozici jsem pak měl trochu ruce od benzínu) a nebýt jeho bolesti zad, dělal by hvězdy a podobné ptákoviny. Zážitek zpestřený zjištěním, že pár let starý Slim Jim je právě jejich dílem.
Pavel Bobek. Další z údajně tradičních archivních hvězd v Trutnově. Hrál s Křesťanovou Druhou trávou, přidával dvakrát, tvrdil, že takové publikum v životě neměl a jeho Veď mě dál, cesto má zpívali všichni přítomní. V porovnání s nadcházejícím pohodový zážitek.
Sex Pistols Experience. Po Pavlu Bobkovi nasadila brilantní dramaturgie revival Sex Pistols. Jejich hudba mi přišla naprosto nezajímavá (ten novej punk má aspoň melodii!), do zad mi vráželi pogující pankáči a kdosi mě polil pivem; nebýt toho, že frontman dělal výrazy velmi podobné jednomu mému spolužákovi, by byl celý koncert pro mě docela katastrofa.
Hudba Praha. Vcelku obyčejný rock, ale pořád lepší než Pistole. Místo v první řadě jsem opustil při sentimentální vložce, kdy na pódiu přítomný hipík a fanoušek Hudby požádal svou milou o ruku (pochopitelně s pozitivním výsledkem) a potuloval se o něco víc vzadu; o moc jsem ale nepřicházel, proti blbnutí Tleskače a Monkey Business byla skupina dost pasivní.
The Dhol Foundation. Očekávaný monumentální závěr festivalu a rozloučení se s lokalitou (příští rok se má na místě budovat hypermarket) mě příliš neoslovilo - bubeníci z Indie a Pákistánu, které si nemohla vynachválit zejména jedna asi padesátiletá paní stojící se mnou předtím v první řadě, mi moc “roztančení” nepřišli, narozdíl ovšem od většiny publika. Koncert prý trval teměř tři hodiny, já si zhruba po hodině odešel koupit medovinu a spát.
Tak skončil festival; druhá polovina osazenstva stanu přišla kolem třetí v noci, na což máme z různých důvodů každý odlišné vzpomínky, další den jsme sbalili své věci a babiččin stan, rozhlédli se naposled po stanovišti, které se úprkem obyvatel takřka vyprázdnilo a změnilo v odpadkoviště, a s pomocí další dávky křížovek šťastně dorazili domů.
A nebyl by to správný příšerně dlouhý článek, aby k němu nenáleželo i shrnutí: celkově můžu označit 21. Východočeský Woodstock za událost prázdnin, jednak díky vesměs bezvadné hudbě, jednak díky jinde neviděné přátelské atmosféře a pohodě. Velký dík tak patří organizátorům, účinkujícím, kamarádce z Líšně a jejím známým, dalším návštěvníkům a samozřejmě mamince a bohům! Příští rok snad na viděnou. Howgh.
