Toliko ze zpravodajství.

Závěrem svého dopisu bych chtěl poukázat na aktualizované infromační stránky grflx? a Kdo je kdo, snadno proklikatelné panelem napravo. To aby se neřeklo, že jsem to dneska tak odflákl.

Včera jsem už podruhé uskutečnil akci Do školy nočním pěškobusem. Do našeho drahého ústavu jsem se vypravil už třicátého prvního srpna v osm večer, tedy asi o dvanáct hodin dřív, než bylo třeba, a s plánem dorazit tam velkou oklikou a pěšky. Následuje stručný časový přehled akce.

19:00. Vycházím z domu se záminkou přespání u Radka. V batohu mám pohorky, čehož promptně využívám a pln sil a zdravého optimismu vyrážím hromadnou dopravou na výchozí bod, líšeňský hřbitov.

20:00. Pouštím si Phish a vyrážím na cestu. O deset minut později zjišťuji, že jsem zapomněl nastavit správně GPS, vracím se a vyrážím znovu.

20:45. Sraz s akordeonistou Lounkem v nové Líšni. Dávám mu záhadnou igelitku, poslechnu si veselé historky ze světa počítačových her a jdu o čtvrť dál.

21:30. V Juliánově mě čeká spolusedící Radek. Cestou na Starou osadu řešíme, kdo se s kým vyspal, kdo viděl poslední díl Rodinných pout a kde je vlastně Carmen Sandiego.

22:00. Potkáváme opojené duo Evžen-Vilhelmína, které se od doby posledního blogpostu dalo dohromady, když se nikdo nedíval; Vilhelmína posléze odchází domů a zbývající trojice se odebírá na Lesnou.

23:00. S Evženem a Radkem probrány takové ty chlapské věci (pivo, ženský, fotbal, znáte to), načež Radek odjíždí domů a já s Evženem pokračujeme.

2:00. Technické muzeum; o tom se nemluví.

3:00. S Evženem probíráme zářnou budoucnost naší skupiny. Seznam písniček na první koncert takřka sestaven.

4:00. Kdesi u Bystrce; začínám si všímat, že v mých pohorkách jaksi chybí vložky. Všímání probíhá formou puchýřů.

4:45. Odysea po atmosférické staré dálnici, nakonec docházíme do Kohoutovic. Evžen si stěžuje na viditelnost Orionu.

5:45. Starý Lískovec a konečná osmé tramvaje. Puchýře se stávají neúnosnými a E. musí domů pro jakési sborové náčiníčko. Vyhlašujeme tedy slavnostně, byť předčasně, konec cesty a dobelháváme se do tramvaje. Doprovázím Evžena k jeho ubikaci a v mžiku oka se ocitám ve škole.

Celou událost je možno zhodnotit jako téměř zcela úspěšnou; z plánovaných necelých 40 km jsme zdolali zhruba 35. Příští rok plánujeme uskutečnit i třetí ročník pochodu, doufajíce, že tentokrát tam už konečně dojdeme. Bez puchýřů.

PS: Do školy jsem dorazil v 6:30 vida, že se tam naprosto nic nezměnilo. Podařilo se mi zhruba do osmi usnout, načež mě vzbudil spolužák, který se dostavil o dvě hodiny dřív, než měl, a začal mi vyprávět o svém neúspěchu při jakýchsi zkouškách. Holt nemůže být každý den posvícení.

Nic mě ale zatím nenapadá, tak si aspoň pusťte American Baby Intro a žijte zdravě.

Vlastně přece jen:

Co už.

P.  S. Dostal jsem od sestry k narozeninám (jo, vidíte, bylo mi osmnáct) chlupatoidní zelenou gumovou nafukovací housenku. Dnes praskla, škoda.

P. P. S. A už jsem zase na Wikipedii, sláva!

P. P. P. S. A teď už ale fakt nevím.

Jedna starší, mohla by sloužit jako refrén nějaké mládkovské písničky:
vlakové neštěstí
vagóny lítají
a lidé padají
okny na návěstí

Gramatická z prvního května. Pointa je ve špatně použitém přechodníku.
Jsouc údajně v lásky spárech
všichni zase choděj’ v párech
v nasládlém zápachu erotiky
dusí se české přechodníky

Prvomájový nářek heterosexuálního mladíka.
Inspirován třešňovým stromem
strávil Zdeněk noc s Tomem.

Dvě verze básničky Múzy, první o Evženovi, druhá, která by si zasloužila rozšíření, od Evžena.
1. Každý máme svoje múzy
nežli z lásky spíše z hrůzy
jeden si chce s můzou potykat
ona mu skousne kus jazyka…

2. Každý máme svoje múzy
nežli z lásky spíše z hrůzy
udržují nás v chůzi
brání nám v srdeční fúzi

A nakonec na běžné poměry rozsáhlý (kvantita nahrazuje kvalitu!) “básnický cestopis” Olomouc z dob, kdy jsem byl ještě malý sextán.

dneska jsem byl v Olomóci
docela to byla nuda…
večer ale, téměř v noci
zvracel tam pan Ruda

Ruda, švarný bezdomovec
na Náměstí svobody
skákal v ráži jako ovec
načež spadl do vody

když se pak té břečky napil
trochu ho to vzalo
a tak se mu v Olomouci
blbě udělalo

o několik chvil později
když se pod most vracel
zastavil se, a jak jsem už
říkal dříve: zvracel

nudný výlet na Moravu
zakončil jsem vesele
když jsem Rudu bezdomovce
uklidil do jetele

tak zatímco doma v Čechách
dávno ležím v posteli
vinou kašny tiše skučí
omšelý Ruda v jeteli.

Chudák.

Na brněnský festival Majáles jsem dorazil v poměrně dobrém rozmaru–koneckonců jsem se jeho zásluhou nemusel hodinu mořit ve fyzice–těše se¹ na přehršel kvalitních hudebních zážitků. Jedinou šmouhou na rozmanitém lajn-apu bylo podivné jméno “Vypsaná fixa,” znějící jako jméno pro cimbálovou skupinu vyčpělých osmdesátníků, pro něž byl posledním objevem na poli hudby Elvis Presley, ale teď je přestalo bavit hrát domino v domově pro seniory, naučili se dva tři akordy a vyžádali si od prapravnoučat moderně znějící název; říkal jsem si ale, že to dědoušci s tím cimbálem třeba docela roztočí, a rozhodl jsem se špunty do uší protentokrát nechat doma.

Byla to největší chyba mého života.

Jakmile zazněly první rozladěné tóny elektrické kytary značky Jolana, věděl jsem, že je zle. Můj dobrý rozmar byl zmařen takřka instantně a počal jsem se utápět v hlubokém splínu. To jsem ale nemohl tušit, že nejhorší šok mě čeká za několik vteřin: muž, který byl z nějakého důvodu nejblíže mikrofonu, jenž stál na pódiu (jak jsem zjistil později, lidé, kteří mají tu smůlu, že o něm někdy v životě slyšeli, mu říkají Márdi), ze sebe začal vydávat jakési disonantní zvuky, které dodávaly už tak hrůzné kakofonii zcela nový rozměr děsu. Má nálada tak klesla z bodu mrazu k absolutní nule.

Přeskočme teď hodinu “hraní” této nepoužitelné psací potřeby, ověnčenou nejméně čtyřmi přídavky (za které tímto proklínám organizátory Majálesu, jakož i jejich děti, vnuky a dalších šest pokolení), tedy mou představu pekla na zemi, a shrňme si celou tragédii, u níž nebyly žádné ztráty na životech hlášeny patrně jen proto, že už nebylo komu je hlásit. Stručně řečeno: Vypsaná fixa je nejhorší skupina ve vesmíru. Lidé by si měli uvědomit tři věci: set-top box se píše set-top box, horoskopy jsou absolutní snůška naprostých výmyslů a především, a to podtrhuji, Márdi neumí zpívat. Kdybych měl dlouhý vlasy, vypadal jako hipík v deliriu a vlastnil kytaru značky Jolana, mohl bych ho bez problémů nahradit a vsadím se, že výslednému zvuku by to pomohlo, neboť by mu pomohl i výbuch dynamitu doprovázený kvílením sirény; mezi další adepty na lepšího zpěváka Fyxané vipsy se řadí též Zdeněk Jelínek ze sexty našeho gymnázia, Eva nebo Vašek z uskupení Eva a Vašek, Anička Dajdou, Gustáv Husák a můj džungarský křeček. Každý jeden z těchto kandidátů by zaručil, ze skupina nebude své posluchačstvo uvádět do stavu, v němž si chtějí vlastnozubně uhryzat uši, udělat z nich provázky a uškrtit se na nich na nejbližším stánku s pivem.

Míval jsem dříve mnoho přání a tužeb: chtěl jsem být novinářem, mít basovou kytaru, hodné děvče a černobílé kotě, umět kreslit a hrát Tetris, podívat se na Star Wars a do Ameriky, rozumět teorii relativity a ženskému myšlení. Všechno to je pryč. Od života chci teď jedinou věc: nikdy, ani na jedinou vteřinu, neslyšet Vysrpsanou fixu.

“Mám sen. Sním o tom, že jednoho dne tento národ povstane, sním o tom, že procitne a Vypsané fixy nebude víc.” -Martin Luther King

1. To je přechodník. Seznamte se.

V jejích očích Nansen věčně otevřených
rozvírají se řádky bez popsání věčně odložené
jsou dvojí a jsou třicet čtyři a jsou koho prvé koho poslední věčně k nespočetnu
s vodami na strany světa se špatnými klíči hlasu věčně spojeným
Spektra a Nansen.

Refrén je variace na téma mégá émó Pétérkááááá.

1. narodil se zvláštní chlapec, říkají mu Peterka
oči měl jak mládě mloka, zuby jako veverka
tohle jeho jemné kouzlo roky se s nim táhnulo
pak zásahem vysší síly něco se v něm pohnulo

2. Peterka si kvůli holkám novou imič udělal
chudáka ho nenapadlo, že na průser si zadělal
a když pod světly ohňostrojů svojí obět políbil
nevědomky vlastní duši emopeklu zaslíbil

3. přilíš pozdě si Peterka uvědomil chybu svou
teď už ví, že měl tehdy mít radši oči pro jinou
až moc tenhle zvláštní chlapec o doživotní lásku stál
má co chtěl ten mrzkej bobák, emo je a bude dál

Sepsáno dnes převážně v hodině biologie a částečně v hodině chemie. Návrhem na použití mloka přispěl Radek, slovem bobák pak náš první fanoušek Víťa Lounek. Zbytkem textu jsem vinen já.

Peterkovi se písnička líbila, ale prohlásil, že jsem pěkná svině. Vím o tom.

• Slávy dcera, dílem bratří Ebenů. Zhudebnění stejnojmenné básně Jana Kollára je zajímavé z rytmických důvodů - text si totiž, jak bylo v obrozeneckých dobách zvykem, nestydatě zahrává s antickou formou verše, která ale na češtinu vůbec nepasuje, takže zhudebněný výsledek pak zní fantasticky překotně: tvévin těch topočet spáchalyně kdyruky… Stojí to za odzpívání!
• Růže z Texasu nazpívané Waldemarem Matuškou - žádný hluboký důvod, prostě se mi ta písnička už odmala líbí a bylo by zajímavé přijít s nějakou verzí, která nebude znít jak ten Waldův proflákej country styl.
• Kirjoittamaton, tedy Nenapsaná, od finského hárdrokového tria Kotiteollisuus (ty stránky se nezdají). Strašná vypalovačka s ještě víc vypalujícím textem. Kdybych to nějak slušně přeložil, mohl by z toho být kus přímo legendární.
• Mann gegen Mann od Rammsteinů - děsně provařená věc, v našem podání ovšem s o sto osmdesát stupňů otočeným významem a s názvem Na jahody. No nebude super, až po Vilčině nadupaném kytarovém sólu začne Evžen řvát “JAHÓÓÓÓ! DÝÝÝÝ!”?
• Saarenmaa. Pecka pojmenovaná po estonském ostrovu Saaremaa je fantastickým skloubením hypermelancholické textařiny Fina Kauko Röyhky a psychedelicko-alternativní hudby dua Rättö-Lehtisalo ze stejných končin. A pak přijdeme my a celý to poděláme.
• Tetris Theme/I’ll Be There for You. Dva legendární kusy populární hudby konečně zkombinovány v jeden! Jsem si naprosto jist, že znělka nejohranější počítačové hry bude mít ve spojení se znělkou nejohranějšího televizního sitcomu úspěch dosud nevídaný. Samozřejmě díky The Awesomes!

Máte-li i jiné nápady na covery, které by mohl Evžen bez diskuse zamítnout, směle pište do komentářů! On zamítá rád.

“Ať vás nikdy ani nenapadne chodit na procházku se ženskou! Buďto vás bude otravovat, pánové, a bude vám na obtíž, nebo vás naopak bude zajímat až příliš, a v tom případě, pánové, si nikdy nemůžete být jisti, kam až na takové procházce zajdete. Pochopte, pánové, že v těchto věcech neexistuje žádná střední cesta. Já vím, někteří z vás mi třeba namítnete, že umíte se ženami vycházet ‘kamarádsky’ — ano, to je to slovo —, že se na ně dívate kamarádsky. Jestli je to pravda, mohu vám k tomu říci jenom tolik, že jste blázni.”

(Tohle je jako za 21. dubna, poslední ze série Tohle je jako za.)