Archive for April, 2008

Elektronycký štatl, vysoce profesionální kritika.

Sunday, April 27th, 2008

Včera byl zajímavý den: od půlnoci do půl druhé jsme na internetech řešili nějaké ptákoviny, po krátké přestávce na spaní jsem se o půl šesté vydal kamsi přenášet pomocí lopaty hlínu z jednoho místa na druhé (jak by řekl někdo s méně úchvatným smyslem pro humor, To byla ale hlína!), ve dvě odpoledne jsem dorazil zpět domů jako na chcíplém koni a po další spací pauze jsem si uvědomil, že tak tak stíhám sraz se školním spolusedícím, jehož cíl byl navštívit Centrum experimentálního divadla v Huse na provázku a zhlédnout tam kus Electronic City německého autora Falka Richtera (o němž jsem nikdy dřív neslyšel), ve kterém kromě dvou herců z JAMU účinkoval i náš školní Voiceband.cz. Spěšně jsem tedy opustil prostory našeho bytu a absolvoval cestu na hlavní nádraží, při které jsem elegantně dosprintoval do špatné tramvaje a všiml si toho až po pěti minutách, kdy zahýbala směrem od nádraží, aby dojela na Českou.

(Při městském běhu Česká - Nádražní jsem též poprvé v životě zaznamenal dvě lesby, což je zajímavé, protože gaye potkávám docela často - dva muži držící se za ruce člověka zaujmou. Do té doby jsem si myslel, že ženská homosexualita je snad internetový mýtus. Teď už si jenom myslím, že internetový mýtus je homosexualita mezi dvěma pěknými ženami. Mimochodem všimněte si, jak je čeština v tomhle krutá - můžete říct buď hanlivě znějící lesby, nebo lesbičky, což je zase příliš zdrobnělé. Něco jako baba a babička, ale za jejich dob byly projevy homosexuality trestné.)

Po problémech s lístky, které nestojí za řeč, protože jsem je neměl, jsme se vměstnali do malého sálu, přečetli a z větší části nepochopili průvodní text a pak ještě asi pět minut čekali na začátek dívadla. Hra je poměrně krátká, ma asi hodinu, a řeší vztah byznysmena Toma a prodavačky Joy v globalizovaném světě, kde je všude všechno stejné a běží přesně podle plánu; jediná chvíle pro zastavení se je, když se systém rozbije. Námět je částečně realistický, takže i trochu děsivý. Je to ale takové to moderní umění (rozuměj: blbě se to popisuje), takže se do podrobnějšího líčení pouštět nebudu, abych ze sebe neudělal ještě většího vola; hra na mě ale zapůsobila skoro tak jako divák přede mnou, který se zajímavě otravným způsobem smál sebemenší blbosti. Náš gymnaziální Voiceband.cz své role zvládl dobře a prakticky bez přeřeků, jako nejlepší mi ale přišla Lenka Jonáková, která má výborný přednes (na začátku jsem ji ani podle hlasu nepoznal) a očividný talent, takže doufám, že u ní zvítězí umění nad fyzikou a půjde na nějakou tu AMU, abychom o ní jednou mohli říkat, že s tou jsme chodili na gympl a už tehdy byla tak dobrá!. Herci z Janáčkovy akademie byli taky skvělí, koneckonců to divadlo študujou.

Po skončení kusu a následném dlouhém potlesku jsme se poobjímali s hrajícími spolužáky a vrávoravě se vymotali z divadla, odkud nás ještě šest vyrazilo do čajovny na příjemný večer vyplněný z mé strany především tím, že jsem v přátelském duchu slovně napadal kamarádku s nedávno vyvrtnutým kotníkem a ona mi na oplátku vyhrožovala zmlácením berlí. Nakonec se mi naštěstí podařilo dostat se domů bez větších podlitin.

Po ranní hlíně to byl rozhodně dobře strávený večer. Spolužákům z Voicebandu patří restecp za zvládnutí náročné, ale poutavé hry, snad mají v plánu i další podobně zajímavé projekty. Ode mě je to ke kulturnímu dění pro tento týden vše, přístí středu ale vyrážím na Čarodějáles, takže tradičně odborné zhodnocení vás určitě nemine. Na závěr ještě citát z cedulky nad pisoárem v divadle: -Jaký jsi v kostce? -Nejsem v kostce.

Čas udělat Wikipedii pápá

Sunday, April 27th, 2008

Tak jsem rezignoval ze svých stovek (tj. čtyř) funkcí na Wikipedii a spřízněných projektech. Poslední dobou jsem tam totiž stejně vůbec nic nedělal, a tak jsem bystře usoudil, že nastal, jak říkají za Atlantikem, tajm tů mů von. Není to proto, že bych neměl čas, což je oblíbená výmluva většiny mých známých (že?), ale prostě mě to už přestává bavit - poslední dobou funguje prosazování nových věcí na Wikipedii zhruba takto:

  1. Oběť Uživatel s dobrým nápadem navrhne změnu.
  2. Dvoutýdenní diskuse o tom, zda není náhoudou navrhovatel troll, proč jsou všichni správci kreténi a jestli by tu Wikipedii vůbec nebylo nejlepší zakázat.
  3. Změna vyšumí do ztracena, v horším případě je navrhovatel zablokován, protože mu někdy v minulých dvou týdnech ruply nervy, prohlásil o všech na projektu, že to jsou čeřvoři a je mu z nich blejno, vybílil článek o tramvajové dopravě v Usolje-Sibirskoje a prásknul dvěřmi.

Vida tedy, že už jsem na Wikipedii patrně moc starý (ač jsem sám nikdy článek o tramvajové dopravě v Usolje-Sibirskoje nevybílil), jal jsem se odejít - ponechal jsem si jen funkce, u kterých by můj odchod znamenal dlouhou volbu nahradníka, případně by to všechno šlo do kytek. Wikipedie se beze mě jistě obejde (jako se beze mě obešla poslední zhruba dva měsíce) a stejně tak se obejdu já bez ní (o tomto obcházení budu určitě brzy informovat). Doufám, že bude čím dál úspěšnější, a jestli se tam jednou vrátím, bude to mazec :D

To váš jogurt neumí!

Saturday, April 26th, 2008

Jen stručně: Přidal jsem se na last.fm do skupiny Music Is My Girlfriend, vida, že je to něco pro mě, a klikl na první diskusi, Reasons why music is better than a real girl. Jeden z uvedených důvodů je music won’t have a headache. A o pět minut pozdějí píše kamarádka: “mě tak bolí hlava, co mam dělat?”

Umí to i váš jogurt?

PS: Jdu dnes za kulturou na jakési představení, ve kterém účinkují mí spolužáci. Pokud mě odtam nevyhodí a pokud to bude dostatečně zajímavé, nebudu váhat a zveřejním vysoce profesionální kritiku. Těšte se.

Ticho po pěšině.

Wednesday, April 9th, 2008

Koukám, že už jsem sem drahnou dobu nic nenapsal… to bude tím geokešynkem, nějak mě to chytlo. Těch pikslí už jsem načel třiadvacet a úspěšně jsem tak předehnal celou třídu (vložte pro mě typický výsměch zbytku světa a popis mé škodolibé radosti) a trávím venku celá odpoledne a večery, pročež nemám čas se věnovat blogu, který mě přitom má jednou proslavit. Nu což, budu se zatím oddávat své nové zálibě a vy se těšte, protože už brzy sem napíšu něco smysluplného.

Možná.

P. S. Nemůžu najít kazetu se Šmoulérem, nemáte ji někdo? Její ztráta by mne těžce zasáhla.

Geokešynk

Thursday, April 3rd, 2008

Konečně mám zase spolehlivou výmluvu pro své dlouhé bezúčelné procházky městem! (Na rodiče bohužel “Kam jdeš?” “Ale, jen tak” přestalo fungovat kolem února.) Přivedla mě k ní dnes kamarádka svou stížností, že při ní nedokáže být spravně nenápadná - jedná se totiž o geocaching, poměrně novou zálibu prosazující se po Spojených státech i u nás, při níž je právě nenápadnost jednou z klíčových věcí. Geocaching totiž funguje tak, že lidé ze všech koutů světa schovávají na více či méně skrytá místa “krabičky”, cache, a vyvěsí jejich GPS souřadnice a popis na geokešynkové stránky, kde si je zase jiní lidé přečtou a s GPS navigátorem (jde to i bez něj, ale pak je hledání poněkud náročnější) se cache vydají hledat. Při pátrání ale je třeba být opatrný, aby vás někdo nezasvěcený (u nás se jim říká mudlové) nezačal považovat za nebezpečný živel či “krabičku” nenašel sám a nezničil. Po nalezení se hledači zapíší do záznamníku přiloženého ke cache a taky na výše zmíněné stránky, kde se jim vede o jejich úspěších či neúspěších statistika.

Nápad mě, věčně znuděného jedince prahnoucího po dobrodružství, okamžitě zaujal, a ač sám GPS věcičku nevlastním (a musím si tedy mapky trapně obkreslovat), jal jsem se už dnes vyrazit do terénu (pokud se dá panelovému sídlišti říkat terén) a nějaké ty keše vypátrat. Během zhruba čtyř hodin pěšího transportu po blízkém okolí jsem nakonec měl alespoň částečný úspěch.

Ještě doma jsem si narychlo vytipoval pět lokalit: louku na Vinohradech kousek od mého domu, památník na Bílé hoře (což je kopec nedaleko odsud a žádná bitva se tam, pokud vím, nekonala) a tři místa v Líšni, jinak zkaženém a všeobecně prohnilém sídlišti: okraj silnice, bývalý hřbitov a současný park a kostel sv. Jiljí (jehož jméno samo o sobě svědčí o povaze a promyšlenosti Líšně).

Po bleskovém přepsání informací do poznámkového bloku (z roku 2002; A6, recyklovaný, pouze několik popsaných stran o vývoji Pokémonů) jsem vykvačil na cestu. Jako první jsem dorazil na plácek na Vinohradech, kde se měla zhruba nacházet první keš. Tu jsem přirozeně nenašel a začal jsem panikařit: co když žádný geokešynk neexistuje? Není to všechno jen spiknutí? Po zděšeném čtyřnásobném oběhnutí celého prostoru jsem si při chytání dechu uvědomil, že krabička asi nebude zřetelná na první pohled z dálky pěti metrů a bude třeba začít si všímat okolí. Po tomto geniálním nápadu šlo již vše ráz na ráz: Podezřívavě jsem vrhal pohledy na tolik stromů, až to jeden z nich psychicky nevydržel a odhalil malou krabičku od fotografického filmu, ve které byl pečlivě smotaný záznam nalezení. Netrpělivě jsem jej rozmotal, připsal se k více než stovce jmen, nějakým zázrakem vměstnal zpět do krabičky, kterou jsem poté vrátil na její právoplatnou větev, a nadšen z úspěchu se vydal k druhému úkrytu - na Bílou horu.

Tam mě však čekalo nemilé překvapení - mudlové (nevím proč, ale to označení se prostě člověku vnutí). Starých čumilů, mladých kouřilů a líbalů všeho věku bylo u inkriminovaného památníku skutečně tolik, že jsem se rozhodl vrátit se později, a odebral jsem se do Líšně, které mnozí pro její společenskou nebezpečnost přezdívají brněnské Soho. (Popravdě, právě jsem si to vymyslel, ale třeba se to uchytí, ne?) Ani tam jsem však nedosáhl kýženého štěstí - po téměř půlhodině neúspěšného zkoumání terénu u silnice, kdy si mě skeptickými pohledy měřili nejen lidé z okolojezdících autobusů, ale i všemožní právě venčení psi, jsem odložev pátrání na pozdější část své geocachingové kariéry vyrazil ku pohřebnímu parku.

V této části Soha na mě snad konečně zasvítila šťastná hvězda - park i cache jsem našel téměř okamžitě a jediným problémem byly malé děti skotačící okolo úkrytu a zabraňující tak jeho vyzvednutí. Haranty však brzy jejich rodičové odstranili a bylo mi tedy dopřáno odškrtnout si ze svého seznamu druhou krabičku.

Kostel svatého Jiljí se nachází od parku kousek, optimisticky jsem k němu tedy doklusal a ani tam jsem nebyl zklamán - stačilo počkat, až se starý farář vybelhá z kostela (ti mudlové jsou všudypřítomní) a připlížit se k dutině stromu, kde se nalézal můj poslední dnešní cíl. I ten jsem s úspěchem otevřel, připsal se do seznamu a vrátil jej na původní místo. Zbývalo tedy jen vrátit se kontrolně na Bílou horu, což však, jak jsem zjistil až tam, nemělo cenu, neboť nějaký plantážník zase vypnul v osm večer na obloze světlo, a poté se triumfálně odebrat domů a se svými třemi nálezy z pěti plánovaných se pochlubit na svém blogu, což tímto činím.

Nic naplat: geokešynk mě prostě chytnul a pokud v mém životě nenastane opět nějaký převrat, budu se mu asi nějakou chvíli věnovat. Kamarádce, která mě k němu přivedla, patří můj neskonalý dík, a těm, co geocaching zaujal, moje doporučení: Zkuste to, nebolí to a umřít se na to nedá!

Tři komiksy, které byste měli znát.

Wednesday, April 2nd, 2008

Protože jsem stále zmítán nemocí (teď nemyslím tu vrozenou duševní, ale nedávno získanou chřipku) a navíc potřebuju upřít myšlenky produktivním směrem, čeká vás další z mých převratných blognutí! (Někde jsem kdysi četl, že člověk má psát jen když ví co; přišlo mi to jako naprostá zcestnost.) Tentokrát se zaměřím na důležitou část internetového obsahu - webkomiksy, neboli komiksy, které jsou přiliš zvláštní, urážlivé nebo nepochopitelné na to, aby byly vydávany tiskem, byť v lokálním plátku pětitisícového městečka v Oháju. Takových komiksů je spousta a ty nejlepší z nich tu zmíním.

Mezi “počítačáky” nejznámějším je snad komiks s výstižným názvem xkcd. Webkomiks romantiky, sarkasmu, matematiky a jazyka, jak stojí v jeho podtitulku, stojí na jednoduchých hůlkových kresbách a pro běžného člověka nepochopitelných vtipech, případně podobně nepochopitelných romanticko-technických zápletkách. Mezi ty, kterým se možná zasmějí i ti, kteří neproseděli život u počítače, patří třeba Emotikon, Závislost, Závazek, Výtah nebo Rozdíl. Komiksů je tam přes čtyři sta, stačí chvíli hledat.

Dalším webkomiksem, který je rozhodně třeba zmínit, je The Perry Bible Fellowship, který se místo obskurních internetových fenoménů spoléhá na černý humor a dost originální výtvarné pojetí. Mezi skoro 250 komiksy tam se nedají najít žádné jednoznačně nejlepší, každý má něco do sebe, tak aspoň náhodně: Paní Kladivová, Vrcholný výkon, Reset. Já sám s oblibou posílám tohle jako narozeninové přání.

PBF má drobnou nevýhodu: většina komiksů je tak cynických, že i člověka se silnějšími nervy donutí stránku zavřít, aby ho nerozbolela hlava. Naštestí je tu ale poslední webkomiks ve výčtu, stejně “černý”, ale jiným, optimističtějším způsobem: Saturday Morning Breakfast Cereal. Ten už má přes 750 dílů a stejně jako u PBF je jeden lepší než druhý, nejradši mám ovšem jeho dobře míněnou radu do života. Jako jediný z uvedených vychází pravidelně každý den, takže se člověk má stále na co těšit.

To je k webovým komiksům vše, snad se vám aspoň některý zalíbí (což nehrozí, pokud nejste stejně jako já egoističtí počítačoví maniaci s težkými sklony k sarkasmu) a pokud znáte nějaký podobně dobrý, dejte mi vědět. (A ano, o Garfieldovi jsem už slyšel.)

Aleluja! Ocel. (?!)

Wednesday, April 2nd, 2008

Ti z vás, kteří mě znají déle než pět minut, pravděpodobně ví o mém přinejmenším divném hudebním vkusu (aneb jak to vyjádřil můj spolusedící, “ty ale posloucháš strašné sračky”). Nějakým záhadným způsobem jsem se totiž dostal k Finsku, Finům a finštině a tím i k tamní hudbě, v níž je většinou poznat vliv neustálé konzumace alkoholu a častých útoků ledních medvědů. Pravým skvostem mezi finskými alby - a mým jednoznačně nejoblíbenějším počinem jakýchkoliv Finů - je Toppatakkeja ja Toledon terästä (aneb Prošívané bundy a toledská ocel), čtrnáct let staré dílo tehdy mladé skupiny YUP, která, jako většina finských skupin, postupně přešla od svých hárdkórpunkových počátků, kdy si přáli především smrt Kylie Minogue, k poprockovým slaďákům o lásce, smrti, alkoholismu a ledních medvědech.

Ocel v bezmála jedenácti písních vypráví absurdní příběh neznámého finského městečka, ve kterém hodný zpívající detektiv bojuje proti zlému majiteli masokombinátu a jeho věrné rodině. Text, o jehož překlad do češtiny se už nějakou dobu snažím, je zajímavý především tím, že nedává smysl, jak mi předem oznámil na překladu se mnou spolupracující Fin, čímž však nevědomky mou snahu ještě znásobil. Autorem textu i části hudby je člen skupiny YUP Jarkko Martikainen, který od té doby prodělal změnu z drsného punkera na usedlého bohéma, přestal kouřit a pít, nechal si narůst plnovous, sehnal si akustickou kytaru a začal zpívat o tom, jak to bude všechno pěkné, až budeme staří (na což se rozhodně těším). Jeho používání nářečí, zastaralých výrazů a kreativně nesrozumitelný přístup ke gramatice činí překlad bez pomoci školeného Fina prakticky nemožným a i on sám si s některými verši neví rady. O to větší je však poté jeho spokojenost nad tím, že přeložený text skutečně nedává smysl.

Protože se v hudební kritice orientuji jako ryba v závodní cyklistice, nedokážu objektivně posoudit hudební náplň alba. Za sebe ale musím říct, že na něm není jediná skladba, která by se mi nelíbila nebo kterou bych při poslechu přeskakoval, což se doteď podařilo pouze Šmoulům s jejich nepřekonaným albem Šmouléro. Od první Dívky, kterou miluji, kde si hlavní hrdina detektiv Henri mění s čistými úmysly špinavé povlečení, po poslední Nebeské magistry, kdy je mrtev v mokrém tričku nemilosrdně hodnocen římskými císaři, je Ocel prostě skvělá a obětoval bych za ni i dvě cédéčka z diskografie Karla Gotta, kdyby to bylo třeba.

Chcete-li, Ocel si kupte nebo stáhněte (ale nikomu o tom neříkejte) - hlavně si mi potom nechoďte stěžovat. za svůj vkus nemůžu.

omg omg první blognutí!

Tuesday, April 1st, 2008

Tak jsem si založil blog. Má to tak totiž spoustu lidí, je to prostě kůl a hlavně se nudím a baví mě psát nezajímavé věci na nezajímavá místa.

Budu psát o Wikipedii, svých naprosto legálně získaných em pé trojkách, Wikipedii, škole, Wikipedii, o tom, co mě zrovna napadne, a v neposlední řadě o Wikipedii. Nebudu sem psát emocionální výlevy, neboť je to všem šumák. A možná taky nebudu psát vůbec, protože mě to přestane bavit.

A aby to nebylo jen o nicneříkajících úvodnících slibujících zářnou budoucnost (už se těšíte, až toho zase nechám, co?), přidám na závěr moudrý citát! Je od Mattiho Nykänena: “Jsem připraven na každý den… i na zítřek.”

Přeji miliardám svých potenciálních čtenářů pěkný večer!

(A nestůjte nikomu na hlavě.)