Včera byl zajímavý den: od půlnoci do půl druhé jsme na internetech řešili nějaké ptákoviny, po krátké přestávce na spaní jsem se o půl šesté vydal kamsi přenášet pomocí lopaty hlínu z jednoho místa na druhé (jak by řekl někdo s méně úchvatným smyslem pro humor, To byla ale hlína!), ve dvě odpoledne jsem dorazil zpět domů jako na chcíplém koni a po další spací pauze jsem si uvědomil, že tak tak stíhám sraz se školním spolusedícím, jehož cíl byl navštívit Centrum experimentálního divadla v Huse na provázku a zhlédnout tam kus Electronic City německého autora Falka Richtera (o němž jsem nikdy dřív neslyšel), ve kterém kromě dvou herců z JAMU účinkoval i náš školní Voiceband.cz. Spěšně jsem tedy opustil prostory našeho bytu a absolvoval cestu na hlavní nádraží, při které jsem elegantně dosprintoval do špatné tramvaje a všiml si toho až po pěti minutách, kdy zahýbala směrem od nádraží, aby dojela na Českou.
(Při městském běhu Česká - Nádražní jsem též poprvé v životě zaznamenal dvě lesby, což je zajímavé, protože gaye potkávám docela často - dva muži držící se za ruce člověka zaujmou. Do té doby jsem si myslel, že ženská homosexualita je snad internetový mýtus. Teď už si jenom myslím, že internetový mýtus je homosexualita mezi dvěma pěknými ženami. Mimochodem všimněte si, jak je čeština v tomhle krutá - můžete říct buď hanlivě znějící lesby, nebo lesbičky, což je zase příliš zdrobnělé. Něco jako baba a babička, ale za jejich dob byly projevy homosexuality trestné.)
Po problémech s lístky, které nestojí za řeč, protože já jsem je neměl, jsme se vměstnali do malého sálu, přečetli a z větší části nepochopili průvodní text a pak ještě asi pět minut čekali na začátek dívadla. Hra je poměrně krátká, ma asi hodinu, a řeší vztah byznysmena Toma a prodavačky Joy v globalizovaném světě, kde je všude všechno stejné a běží přesně podle plánu; jediná chvíle pro zastavení se je, když se systém rozbije. Námět je částečně realistický, takže i trochu děsivý. Je to ale takové to moderní umění (rozuměj: blbě se to popisuje), takže se do podrobnějšího líčení pouštět nebudu, abych ze sebe neudělal ještě většího vola; hra na mě ale zapůsobila skoro tak jako divák přede mnou, který se zajímavě otravným způsobem smál sebemenší blbosti. Náš gymnaziální Voiceband.cz své role zvládl dobře a prakticky bez přeřeků, jako nejlepší mi ale přišla Lenka Jonáková, která má výborný přednes (na začátku jsem ji ani podle hlasu nepoznal) a očividný talent, takže doufám, že u ní zvítězí umění nad fyzikou a půjde na nějakou tu AMU, abychom o ní jednou mohli říkat, že s tou jsme chodili na gympl a už tehdy byla tak dobrá!. Herci z Janáčkovy akademie byli taky skvělí, koneckonců to divadlo študujou.
Po skončení kusu a následném dlouhém potlesku jsme se poobjímali s hrajícími spolužáky a vrávoravě se vymotali z divadla, odkud nás ještě šest vyrazilo do čajovny na příjemný večer vyplněný z mé strany především tím, že jsem v přátelském duchu slovně napadal kamarádku s nedávno vyvrtnutým kotníkem a ona mi na oplátku vyhrožovala zmlácením berlí. Nakonec se mi naštěstí podařilo dostat se domů bez větších podlitin.
Po ranní hlíně to byl rozhodně dobře strávený večer. Spolužákům z Voicebandu patří restecp za zvládnutí náročné, ale poutavé hry, snad mají v plánu i další podobně zajímavé projekty. Ode mě je to ke kulturnímu dění pro tento týden vše, přístí středu ale vyrážím na Čarodějáles, takže tradičně odborné zhodnocení vás určitě nemine. Na závěr ještě citát z cedulky nad pisoárem v divadle: -Jaký jsi v kostce? -Nejsem v kostce.
