Včera se nám podařilo uskutečnit teoretickou revoluci ve veřejném stravování. Vymysleli jsme produkt tak jedinečný, že dva lidé, kteří se o něm dozvěděli první, okamžitě uvěřili jeho existenci, a každý, kdož o něm jen slyšel, projevil přání jej co nejdříve ochutnat. Nejedná se o nic menšího než o nový typ hamburgeru: šmouloburger. Jak taková brilantní myšlenka v myslích řadového studentstva vznikne? Tož, začalo to tanečními.
Já sám už mám taneční díkybohu za sebou, ale mám z nich v paměti především hospodu Tembo, kde jsme vždy po dvouhodinovém poskakování na šláp-šláp-týdadá zakotvili. A protože letos prožívá tyto fantastické chvíle tance nižší ročník, ve kterém mám docela dost kamarádů, včera jsem se místo pro mě naprosto běžného večerního učení odhodlal lokál znovu navštívit.
Po asi půlhodinovém bloudění (holt stárnu) jsem šťastně dorazil a přisedl ke kupě neméně radostně dotančených. Čaj tekl proudem a někteří měli i několik sendvičů, takže nuda rozhodně nebyla. S jednou kamarádkou (protože si chci nechat všechnu slávu pro sebe, budu jí říkat Eulálie), která je vegetariánka, jsme rozebírali život Šmoulů: i šmoulové mají totiž své krávy, šmoulokrávy, které zcela bez skrupulí porcují a vyrábí z nich masově konzumované šmouloburgery, které samozřejmě nemohou nebýt modré. Rozhodli jsme se, že šmouloburgery vymaníme z područí hrabivých magnátů Taťky Šmouly a Koumáka a přineseme zprávu o něm široké veřejnosti. Širokou veřejnost představovali další dva kamarádi, třeba Vilhemína a Evžen, kteří nový typ hamburgeru nadšeně přijali. Zatímco jsme odjížděli z Temba domů, Evžen vyjádřil přání další den fenomenálost šmouloburgeru zakusit.
Další den o obědové přestávce jsme si na Evženovu touhu vzpomněli. Po chvilce přesvědčování Vilhemíny, že žádný šmouloburger bohužel dosud stravovací řetězce nenabízí, vymysleli jsme nepřekonatelný plán. Ihned jsme se s Eulálií a Vilhemínou (z pochopitelných důvodů se naše skupina nazvala Fantastická čtyřka) vydali do města, kde jsme po oběhnutí několika drogerií (“Máte barvivo?” “Ne.” “Tak nashle”) sehnali modrou potravinářskou barvu rozpustnou ve vodě. Koupit cheeseburger bylo pak už otázkou několika minut (ač Eulálie i Vilhemína mají vůči McDonald’s zásadní odpor, co bychom neudělali pro Evžena), a tak nezbývalo než se vrátit do školy, geniálně smíchat modrou vodičku s houskou a sýrem a podávat nadšenému Evženovi.
Zaznamenali jsme tedy se šmouloburgerem fantastický úspěch, a to byla zatím jen jeho první, testovací verze. Až se někdy skutečně odhodláme chytit několik šmoulokrav a vyrobit pravý, nefalšovaný šmouloburger… to bude teprve maso.