Už dávno mě napadla brilantní metoda, jak se donutit k psaní na nějaké téma: přidám všechny písničky poházené po svém pevném disku do jednoho plejlistu a zmáčknu čudlík pro náhodné přehrávání. Hudbohráč vyplivne trefně pojmenovaný muzikální kus a mé téma je na světě! Dnes jsem se rozhodl, že tenhle svůj starý nápad zkusím: volba může podle všeho padnout na jednu z 7584 písní. Trochu se děsím pecek jako #41, K. Minogue Be Dead či Před zavřenýma očima se galvanizuje Nansen, ale přesto odvážně klikám na shuffle a hle, co z té hrající bedny vypadlo…
wait for it…
Je pozdní hodina, kráčejte tiše
(Kello on paljon, kulkekaa hiljaa; Jarkko Martikainen, Mierolainen 2004. Píseň doprovázená jen akustickou kytarou nemá mnoho přes dvě minuty. Melodie, smutná, ale s náznaky optimismu, odpovídá Martikainenovu alegorickému textu o hadovi, který se probudí, nebudeme-li kráčet tiše; čtyřslokový text vystihuje jeho třetí část: pokud zůstaneme, běda našim životům odevzdaným škrtičovi! pokud se ale vyhneme nesnázím a pospíšíme na loď, najdeme lepší zem. Podle last.fm jsem písničku slyšel třiatřicetkrát, především v její delší živé verzi.)
Choďte tiše, když je tma je jedno z nejdůležitějších životních mouder, kterým se zároveň téměř nikdo neřídí. Sám se pohybuju potichu vždy od doby, kdy začne Slunce naznačovat úprk za horizont, až do hodiny, kdy mě ošklivě vyvede z míry pištění zeleného stolního budíku. Ono známé poučení totiž neberu na lehkou váhu od doby, kdy se v naší rodině stala hlasitá noční chůze osudnou.
Tetičku Janu jsem znal už odmala. Brzy potom, co se v Praze na náměstích cinkalo klíči, odjela kamsi do Perthu v Austrálii a vzala si tam domorodce jménem John. O prázdninách ale vždycky oba přijeli sem na Moravu k naší babičce, abychom strávili tradiční období křesťanské pouti a nekřesťansky drahých dětských kolotočů v rodinném kruhu. Teta byla příjemná, sympatická paní středního věku s češtinou poznamenanou australským přízvukem a s Johnem, nejstereotypnějším Australanem, jakého si dovedete představit, žila spokojeně a bez hádek už desátý rok. Narozdíl od babiččiny sestry Elišky, která nám dovezla přinejlepším stížnosti na vnoučata, s sebou měla teta Jana pokaždé nějakou zámořskou dobrotu, takže se u nás těšila všeobecné oblibě. V babiččině domě pořád visí klokaní kůže, kterou musel John z jejího majitele stáhnout zaživa ozbrojen pouze kapesním nožíkem a australským pivem, jak jsme si představovali.
I onoho tragického léta bylo všechno jako dřív. Rodina se pokojně sjela do rezidence prarodičů, pochválili jsme pratetu Fanynku a prastrýce Františka, jak i ve sto třiadvaceti letech vypadají skvěle, poslechli si Eliščino spílání na malého Tondu a větší Aničku a především uvítali Janu a Johna a obrali je o jejich domorodé cukrovinky. Den plynul za dnem a my si užívali prázdnin a laciných pouťových atrakcí, dokud v místním rozhlase neohlásili čtvrtek. Tetička z Austrálie nadšeně vykvikla “Čhas na mou proucházku!”, což jsme přijali patřičně nechápavě - John nám ale lámanou češtinou vysvětlil, že jeho žena chodí každý čtvrteční večer, kdy on loví v bažinách krokodýly, na obhlídku okolí. Rozesmutnělí, že oblíbenou příbuznou hodinu neuvidíme, jsme jí každý vlepili mokrou pusu a zaneřáděnými papírovými kapesníky odmávali odchod. Až pozdě jsme si ve své mladické nerozvážnosti vzpomněli, že jsme tetu neupozornili na českou lidovou moudrost když je tma, choďte tiše.
Co se toho večera stalo, víme jen z doslechu a z vyprávění prostých vesničanů, proběhlo to ale zhruba takhle: teta, nemyslíc na nedupací pravidlo, odklusala až k velkému rybníku na kraji obce a umanula si promenádovat se po jeho břehu. Na témže místě stála ovšem jistá chatrč, ve které už odmala žil tajemný porybný, ve vesnici přezdívaný Hromový Josef. Ten tetičku a její rytmické klapání podpatků zaslechl, ve svém skromném oděvu vyšel ze svého bydla a dal se s ní do řeči. Obsah rozhovoru neznáme a neznáme ani poznávací číslo auta, kterým asi o patnáct minut později odjel Hromový Josef i s blaženě se tvářící Janou směrem na Vyškov. Jisté je jen to, že tetu jsme od té doby už nikdy neviděli.
Pátraní Policie České republiky bylo bezvýsledné, poručík Niedermayer jej ale uzavřel domněnkou, že tetička odjela za zářnou budoucností někam do Španělska či Portugalska. Z šoku jsme se nikdy pořádně nevzpamatovali - tedy až na Johna, který se o dva měsíce později seznámil s Ukrajinkou Naděždou a další rok s ní slavil svatbu. Všichni ale doufáme, že je teta živa a zdráva a v jižních krajích žije ve společnosti Hromového Josefa šťastně a spokojeně. Nejvíc nás ale mrzí jedno: nic z toho by se nestalo, kdyby si lidé častěji vzpomněli na jednoduchou radu když je tma, choďte tiše. I já na vás tak apeluji a prosím vás, abyste si ji zapamatovali. Jinak se vám taky může stát, že skončíte v Portugalsku - a to přece nechcete, nebo ano?
(Tohle je jako za 16. dubna.)
Vymýšlím taky nápady na covery, které mi sice všichni zavrhnou, ale je hezké spekulovat, jak by to znělo v našem podání, případně ještě s překladem textu (kterého se “skromně” ujmu já, egoista s neuvěřitelným míněním o svém básnickém slepáku). Zatím mám šest:
