Byl jsem na Majálesu a vlivem hlubokého traumatu způsobeného “hudební” skupinou Vypsaná fixa (víc zítra) jsem napsal jakousi existenciální volnoveršovánku. Když ji teď čtu, vůbec její obsah nechápu, ale už dlouho (den?) jsem vás nezavalil pseudouměleckými chujovinami, tož máte to mít.
V jejích očích Nansen věčně otevřených
rozvírají se řádky bez popsání věčně odložené
jsou dvojí a jsou třicet čtyři a jsou koho prvé koho poslední věčně k nespočetnu
s vodami na strany světa se špatnými klíči hlasu věčně spojeným
Spektra a Nansen.
Nice! Jak jsem říkal, měl bys víc poslouchat Fixu.