Jako prakticky neustále stojím před obtížným problémem: jak sepsat pár odstavců o tom, co zajímavého se v mém jinak tuctovém životě událo, když se ve skutečnosti nestalo vůbec nic. A jako vždy se jej pokusím vyřešit pomocí originálních přídavných jmen a sofistikovaných slovních obratů. Tož:
Týden školy, obvykle nudný a převážně zbytečný, byl díky dobrodiní ministerstva školství, mládeže a vůbec zkrácen na pouhé tři dny - ňácí patnáctiletí výrostci totiž ve zdech našeho ústavu skládali hned nadvakrát přijímací zkoušky. (Osobně doufám, že se k nám nikdo nedostane - už tak je tam lidí jak protonů v bílkovině.) Ještě že nějaký prosíravý úředník stanovil dny přijímání na středu a pátek! Jinak bychom nemohli ve čtvrtek vidět rozjasněnou tvář matikářky Míčové, toho času zadávající příklady na druhý termín početní čtvrtletky. Celá akce byla zpestřena přítomností posluchačky, která ostentativně zabírala první lavici, otočená zády k vyučující, a se svým hrobovým úsměvem kontrolovala nebohé písemkopsavce a bonzovala na ně. Právě díky její upřímné asistenci jsem poctivě neopsal řešení úloh č. 1, 3 a 4 a s hrdostí sobě vlastní tak odevzdal pouze jednu čtvrtinu očekávaného výstupu. Juchajdá!
(Humorným zakončením příhody byl pak můj návrat na místo bydliště, kdy jsem, stoupaje po schodech k domovním dveřím, zahlédl jakousi ženštinu se psy a výrazem veselého zaměstnance brněnského krematoria. Ano, byla to ona posluchačka. Podle všeho se rozhodla nastěhovat se k nám do paneláku a ničit mi tak život po dalších několik let. Slovy mrtvého klasika - no to už kurňa není normální!)
Kvadratický čtvrtek se díkybohu záhy proměnil na značně lineární pátek. Za celý den se staly jen dvě věci: kolem druhé odpoledne jsem vlezl do jakési vysoké barabizny, ne nepodobné té naší, a zaklepal na dveře s nápisem Kadeřnictví Lucie. Následné události si příliš nepamatuju, vím jen, že jsem o půlhodinu později vyšel ven lehčí o sto čtyřicet korun a polovinu vlasů. (Vypadám teď trochu hranatě, ale snad si okolí zvykne.)
Dezorientován změnou hmotnosti jsem posléze zamířil na počtu, kde mi brýlatá paní u přepážky tři vnutila papírovou krabici z Velké Británie. Moje první pochybovačné myšlenky (”Proč mi proboha posílají z Anglie krabici?”) byly brzy zaplašeny, když jsem si vzpomněl, za co jsem před měsícem utratil poslední peníze - došla kniha o Bobu Dylanovi! Jakýsi ostrovní pisálek si dal totiž za úkol zdokumentovat všechny Bobovy písničky ve formě tištěného pětisetstránkového seznamu. Takový počin je samozřejmě naprostá zbytečnost, ale nějak se ten chudák uživit musí, takže jsme s Evženem vykopali záložní úspory a objednali jej (tedy ten počin). V tuto chvíli tudíž leží BobKniha rozečtená u mě na stole a čeká, až dopíšu tehle odstavec, aby mohla zase zaujmout mou pozornost. Její očekávání se právě naplňují.
(Tohle je jako za 20. dubna.)
